Nechcete od šéfa dostat žlutou kartu? Staňte se svým vlastním pánem!

Pokud chcete umět správně vést lidi, měli byste k nim zaprvé přistupovat jako k lidem

Původně jsem si vážně jen myslela, že to dotyčný manažer říká jen jako metaforu. Ale klient mě vyvedl z omylu. On si skutečně vyrobil karty, které nosí každý den ve své kapse u kalhot za dvacet tisíc. A nikdo neví, kdy je vytáhne. Pracovat pod tlakem nás vede k lepším výkonům, jenže tohle už dost hraničí s neúctou ke svým spolupracovníkům. Já si totiž vážně myslím, že pokud chcete umět správně vést lidi, měli byste k nim zaprvé přistupovat jako k lidem a za druhé jako ke svým spolupracovníkům. Přece jen všichni pracujete pro jednu firmu, a tudíž jste na jedné lodi. Úcta k druhým – ta by měla být na prvním místě. Vždy.

„A co mám tedy udělat?“ zaznělo pak přes Skype z úst klienta. Tuhle otázku „zbožňuju“. A tak vám tak nějak popíšu, co jsem řekla přímo jemu: „Petře, nejste čtyřleté dítě a já vaše matka, abych vám řekla, co máte udělat. Takhle to nefunguje, nemůžu rozhodovat za vás a za vaše konečné rozhodnutí mít zodpovědnost. Vždy se nakonec musíte rozhodnout tak, jak to vy cítíte a brát za své rozhodnutí stoprocentní odpovědnost.“

Mít titul a postavení automaticky neznamená respekt

Zkusím to převést na sebe a co bych udělala já, ale jak říkám, vycházím z toho, jaká já jsem, a co je pro mě nejdůležitější. Jsem ve znamení Lva, jsem tvrdohlavá a neuznávám autority. Tohle spousta lidí nechápe, myslí si, že nemám úctu k lidem, nebo že je nerespektuju, ale tak to není. Já si velmi vážím lidí, mají můj obdiv i respekt, pokud si ho podle mě „zaslouží“. Když vidím, jak se chovají k druhým, jak žijí, jednají, čeho dosáhli. Teď nechci, aby to vyznělo, že si vážím jen úspěšných lidí, naopak, pokud vidím ženu, která sama vychovává dítě a přitom chodí do práce, má u mě větší obdiv než muž, který má firmu, vydělává miliony, a přitom podvádí svou manželku s jinou.

 

Spousta lidí má pocit, že nemůžou mít zároveň super práci a skvělého nadřízeného

Když vás práce a kolektiv baví, je těžké odejít. Jenže je vždycky důležité si uvědomit, za jakou cenu v práci zůstáváte. A jestli to celkově stojí za to. Já bych si asi taky vyrobila červenou kartu a nosila ji u sebe v kapse. A pokud by ji na mě někdo vytáhl a jednalo by se o banalitu, tak bych ji taky vytáhla a s úsměvem na tváři bych odešla. V domnění, že na mě čeká něco lepšího, a věřte, že nakonec na nás vždycky něco lepšího čeká.

Spousta lidí má pocit, že si musí vybrat: Buď budu mít super práci a kolektiv, ale hrozného nadřízeného. Nebo bude nadřízený v pohodě, ale zase tam bude hrozný kolektiv nebo práce. A nebo buď bude kolektiv, nadřízený v pohodě, ale práce mě nebude bavit. Panebože, ale proč?

Proč by jednoduše nemohla být v pohodě práce, kolektiv i nadřízení? „Ale to nejde,“ dodal hned klient, „v životě není všechno perfektní.“ „No jasně, to máte pravdu. Život nikdy nebude procházka růžovou zahradou. Já neříkám, že bude vše na 100 % dokonalé, ale může být na 96 %. 🙂 No a pokud si skutečně myslíte, že je to nemožné, tak se na to podívejte jinak a začněte jinak. Pokud chcete dělat práci, která vás baví, a chcete být obklopeni skvělým kolektivem a mít toho nejlepšího nadřízeného, proč nezačnete podnikat?“

V tu chvíli máte nejlepšího nadřízeného – sebe. Máte úžasný kolektiv – sami si totiž vyberete, s kým budete spolupracovat. A práce vás bude bavit – vyberete si sami, v jakém oboru budete podnikat. „To je vlastně pravda, vždycky jsem chtěl mít svoji vlastní firmu…“

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*